wz

Žižkovo vítězství u Nekmíře

Po přečtení celého článku zapiš do doplňovačky slova podle nápovědy. Do sešitu si zapiš, jak se nazývala píseň husitů.

Miroslav Bělohlávek: Žižkovo vítězství u Nekmíře

Do Plzně se uchýlili všichni hlavní představitelé nového učení a tak se město slunce opravdu stalo střediskem nového hnutí – husitství. Město bylo přelidněno. Plzeňané i ostatní husité čekali, že nepřítel je nenechá jistě dlouho na pokoji. Připravovali se k obraně. V celém městě bylo plno ruchu a shonu. Všichni, kdo měli zdravé ruce a nohy, pomáhali. Zpevňovali hradby, hloubili příkopy a odstraňovali domy a dvory, které byly příliš blízko hradeb. Nechtěli, aby sloužily za případný úkryt nepřátelům. Jan Žižka mezitím s bojovníky vyjížděl do okolí, aby pátral po nepříteli. Musel se mít na pozoru, neboť řada blízkých hradů byla v rukou jeho protivníků.
Jednou se Žižka vypravil se svými bojovníky proti Hynkovi z Nekmíře, který patřil mezi odpůrce husitství. Bylo už k večeru, když zaslechli vzdálený dupot mnoha koňů. Nepřítel se blíží! To se za Žižkou hnal úhlavní nepřítel husitství na Plzeňsku – pan Bohuslav ze Švamberka se dvěma tisíci jízdních a pěších. Jeli zvesela, neboť si byli jisti svým vítězstvím. Malý Žižkův houfec snadno přemohou a zbaví se tak nepřítele, který je neustále znepokojoval.
Jednooký vůdce husitů se však nedal překvapit. Rychle udílel rozkazy a husitští bojovníci se na příhodném místě shlukli, jako do hradeb se uzavřeli za pevné a bytelné vozy, mezi ně umístili děla a očekávali protivníka. Jakmile se přiblížil na dostřel, uvítal jej déšť kulí a šípů. Švamberkovi žoldnéři zakolísali, jeli tak najisto a takovou překážku neočekávali. Ale už tu byl přísný a zlostný hlas pana Bohuslava, který je hnal opět kupředu. Nový příval kulí a šípů však znovu zalétl do řad útočníků, ozývaly se výkřiky a bědování raněných, řehtání koní, pády mrtvých jezdců na zem a nové a nové přívaly střelby uváděly ozbrojence v zmatek.
Tu náhle za zpěvu písně „Ktož jsú boží bojovníci“ se z vozů vyřítili husité a začali dorážet na Švamberské. Všude bylo plno hluku, meče a kopí zvonily o pancíře a štíty. Žoldáci byli tak překvapeni, že se dali na bezhlavý útěk, nic nedbali na zlostný křik svých velitelů, zachvátil je strach a utíkali a utíkali. Zprvu husité nepřátele pronásledovali, ale noc, která brzy přikvačila, zachránila Švamberské ještě od větší porážky.

(Plzeňské pověsti)
1   2        3            
           4        
       5            
    6               
        7           
                 
8                   
       9